Story, another story and than another one
Příběh, ještě jeden příběh a potom další...
Michaela Spružinová
Galerie NOVA
Do horního výklenku mám gorilí ruku, jak krade zmrzlinu.
Příběh má obyčejně rozpoznatelný začátek, střed i konec. Podíváme-li se na osnovu příběhů Michaely Spružinové, objekty mohou být začátkem, středem nebo koncem toho samého příběhu. Příběhu fiktivního nebo konkrétního, obecného i osobního. Přiřadíme- li k objektům jejich názvy, které se víc podobají komentáři než názvu, ocitneme se společně s objekty ve světě symbolů, pro které hledáme definici. Podle Petra Brookse je člověk tvorem, který má zažité požívání symbolů. Podstatnou vlastností homo significants je vytváření fikcí. Brooks tvrdí, že slovo fikce v sobě nese význam něčeho „vymyšleného“, ale zároveň něčeho „předstíraného“. Ve fikci si přeorganizováváme nebo uspořadáváme získané zkušenosti. Dáváme zkušenostem formu a význam.
Na zem dělám bílýho králika, který bude mít rozmačkanou hlavu činkou.
Ve světě umění je možné uvažovat třeba o králikovi v alternativních předpokladech, nebo s nimi experimentovat. Ve skutečném světě mají tyto pokusy tragické následky. Vizualizovaná tragédie prostřednictvím umění Michaely Spružinové nás zbavuje nežádoucích pocitů lítosti a strachu tím, že je v nás vyvolává jako prevenci. Tato hra je stejně tak pravdivá jako skutečnost. My jsme ti, kteří do hry vstupujeme. Za nás zvířátka nastavují svoje záda i své životy.
Takový dva mraky veliký jako prsa. Propojeny řetězy duhy. Z těch bradaveky by šly kapky.
Dnes ráno jsem vybrala z pece labuť, jen ji ujela bradavka.
Volba tabuizovaného příběhu zaujímá v lidské kultuře zvláštní místo. Boří nebo porušuje binární dělení mezi přirozenými a kulturou danými znaky lidského života.
V příbězích Spružinové souběžně oscilují sexuální konotace kolem všudypřítomné smrti. Smrt se může prorokovat třeba z děje některého z objektů, domyslíme- li si jeho završení. Jde vlastně o nadsázku, což můžeme chápat jako součást vtipu. Vtipu, kterému se ale nezasmějeme.
Dole v tom výklenku takovej „Paradise Island“ s potápěčem, kterýmu trčí ze zadku palma.
Vysoké a nízké není řečeno jen obrazně. Je to kvalitativně „vysoký a nízký“ materiál, který společně s „vysokou a nízkou“ myšlenkou kráčejí vedle sebe k jednomu cíli. Zjišťovat, který materiál je hodnotnější je nesmysl. Samotnému umění je to jedno. Pozoruhodné je, že toto umění zasahuje svým intelektem a svojí otevřeností někdy i vulgárností „vysoké i nízké“ publikum zároveň. Z toho vyplývá, že objekty mají dvojakou přitažlivost. Mohli bychom si myslet, že jde o dehonestaci média, kdybychom ignorovali autorčin nadhled. Nabízí se mi parafrázovat Panofského větu, ve které definuje co hrozí komerčnímu a nekomerčnímu umění: „Jako reálně hrozí vulgárnímu umění, že může nakonec skončit jako prostitutka, stejně tak reálně hrozí konceptuálnímu umění, že může nakonec skončit jako stará panna.“ V případě vystavených objektů by se dalo říct, že Prostitutka, jako osoba samodruhá nese v sobě Starou Pannu. Nebo i obráceně.
Chtěla jsem to dát do hlubokého rámu pod sklo, ono je to ultra fragile.
Hra na tvrdost je stejně tak křehká, jako samotné objekty. Je to ojedinělý přístup v umění ve skle, který vyžaduje nejenom zdlouhavý filigránský proces přípravy a tavby, ale i následnou subtilní manipulaci s těmito křehkými objekty. Objekty vznikají náročně, jakoby neuměle. Technologii je nutné zvládnout i když to vypadá, že se rodí v procesu. Tvorba v materiálu je dohoda závislá na ústupcích s využitím toho, co materiál nabízí. Křehkost prostorových kreseb, jak bychom mohli na objekty Michaely Spružinové nahlížet, určuje způsob adjustace, která není pro autorku vynucenou. Je to další způsob výpovědi a budování specifické instalace. Budeme-li mluvit oblíbeným jazykem sklářských kurátorů, musely bychom měřit tyčinky ne na kilogramy nebo kusy, ale na kilometry. Tyto údaje pro umění nejsou důležité. Tenké skleněné polotovary se tahají z různých kousků skla, kterým se recyklací dostává druhý život, nový umělecký smysl a hodnota. Recyklace (nejenom) skleněné hmoty patří k základnímu filozofickému postoji autorky, jak nezahlcovat životní prostor. Výsledkem dlouhých hodin strávených přípravou polotovarů, zhotovení a modelování objeků z malých kousků skleněné kresby do prostoru vypovídá, že autorka svojí tvorbu bere profesionálně mimořádně vážně. To, co relativizuje, přehodnocuje nebo karikatuje je důležitost nebo vážnost životních situací, hodnot a vztahů. Je to důkaz zralosti myšlení a bravurní interpretační dovednosti autorčina chápání světa.
Vidění světa prostřednictvím objektů a instalací Michaely Spružinové a jeho interpretace zachovává podstatu umění i svobodu myšlení v plné míře. Vytváří nové schéma, polemizuje s věčností a hodnotou materiálu versus hodnotou umění. Souhlasit s objekty nemusíme, ale o souhlas nás toto suverénní dílo ani nežádá.
Palo Macho
6.4.2022, Bratislava
EN
Story, Another Story and then Another....
Michaela Spružinová
NOVA Gallery
The story has a usually recognizable beginning, middle and the end. If we look at the outline of Michaela Spružinová's stories, her objects can be the beginning, middle or end of the same story. A fictional or concrete story, general or personal. If we assign names to the objects, that are more of a comment than a name, we find ourselves together with the objects in the world of symbols for which we are looking for a definition. According to Peter Brooks, man is a creature that has experienced the use of symbols. An essential feature of homo significants is the creation of fiction. Brooks claims that the word "fiction" carries something "fictional" but also "fake." In fiction, we organize or reorganize the experience we gain. We give experience form and meaning.
In the world of art, it is possible to think of a rabbit in alternative assumptions or to experiment with them. In the real world, these attempts have tragic consequences. The visualized tragedy through the art of Michaela Spružinová frees us from unwanted feelings of regret and fear by evoking these feelings preventively. This game is as true as reality. We are the ones entering the game. For us, animals put their lives in a lotery.
The choice of a taboo occupies a special place in human culture. It destroys or violates the binary division between natural and cultural given features of human life.
In Spružinová’s stories, sexual connotations simultaneously oscillate around ubiquitous death. Death can be detected, for example, from the action of one of the objects, if we imagine its completion. It's actually an exaggeration, which we can understand as part of a joke. A joke we won't laugh at.
High and low are not just figurative. It is qualitatively "high and low" material, which together with the "high and low" idea goes side by side towards one goal. Finding out which material is more valuable is nonsense. Art itself doesn't matter. It is remarkable that this art strikes with its intellect and sometimes even vulgar openness the "high and low" audience at the same time. It means that objects have a double attraction. We might think that this is a dishonesty of the media if we ignore the author's state of mind. I am offered to paraphrase Panofsky's sentence, in which he defines what threatens commercial and non-commercial art: "As vulgar art really threatens to end up as a prostitute, so conceptual art really threatens to end up as an old virgin." In case of these objects, it could be said that the Prostitute, as a separate person, carries the Old Virgin. Or vice versa.
The tough game is as fragile as the objects themselves. It is a unique approach in art made of glass, which requires not only a difficult and time demanding process of preparation and melting, but also subsequent subtle manipulation of these fragile objects. The way of creating the objects is complicated and seemingly accidental. Technology needs to be mastered even though it seems to be born in the process. Creation in material is an agreement dependent on concessions using what the material offers. The fragility of spatial drawings, as we could look at Michaela Spružinová's objects, determines the method of adjustment, which is not forced for the author. It's an extension to a story-telling and building a specific installation. If we were to speak the favorite language of glass curators, we would have to measure sticks not in kilograms or pieces, but in kilometers. These data are not important for art. Thin glass semi-finished products are drawn from various pieces of glass, which are recycled for a second life, a new artistic meaning and value. Recycling (not only) glass is one of the author's basic philosophical attitudes on how not to overwhelm living space. As a result of the long hours spent preparing semi-finished products, making and modeling objects from small pieces of glass into spatial form, we can see that the author takes her work extremely seriously. What relativizes, reevaluates, or caricatures is the importance or seriousness of life situations, values, and relationships. It is a proof of the maturity of thinking and the author's brilliant interpretive skills and understanding of the world.
Vidění světa prostřednictvím objektů a instalací Michaely Spružinové a jeho interpretace zachovává podstatu umění i svobodu myšlení v plné míře. Vytváří nové schéma, polemizuje s věčností a hodnotou materiálu versus hodnotou umění. Souhlasit s objekty nemusíme, ale o souhlas nás toto suverénní dílo ani nežádá.
The vision of the world through the objects and installations of Michaela Spružinová and its interpretation preserves the essence of art and freedom of thought in its complexity. Michaela creates a new scheme, argues with eternity and the value of material versus the value of art. We do not have to agree with the objects, but this distinctive work does not even ask us for consent.
Palo Macho
6. 4. 2022, Bratislava